Kavkaz 2013 - Díl 1. Tetnuld |
Napsal uživatel drobas | ||
Čtvrtek, 17 Červenec 2014 03:03 | ||
Tak k věci: Začlo to na pražském letišti, kde jsme se 26.7 ráno scházeli jak smrad a najednou bylo konečně jasno. Konečně jsme věděli, kdo jede a kdo ne! Nakonec to vypadalo na celkem slibnou účast – LeoN, Růža, Blecha, Kája, Lesko, já (drobas) a Kuba Vrba. Oko znalce hned pozná, že zkušenost v tomhle případě prohrála nad mládím a metodicky to tam mohl zachraňovat jen LeoN s Leskem, proto jsme celkem uvítali, když se z mimooddílové sekce připojil ještě Tom Horský, Honza Štykar a Šárka Tesková.
Než jsme stihli dosrkat balantýnku v letadle a probrat, kdo z jaký strany vypráská Ushbu, přistávali jsme v Tbilisi a začla být sranda. Zběsile jsme se pustili do dohadování maršrutky do Mestie, našeho BC pro výpady jak na Tetnuldi, tak na Ushbu. Docela jsme počítali s faktem, že východňáci angličtinu vesměs ignorují, takže přišel vhod HorTom se svojí ruštinou – pánbůh mu to zaplať na dětech! Původně domluvená VIP maršrutka pro 10 lidí se trochu zvrhla na přeplněnej strahovskej autobus a začalo 8 hodinový peklíčko na prašných gruzínských „dálnicích“. Když už to vypadalo, že bude všem útrapám konec, posrala se převodovka a my jsme zůstali trčet napůl cesty do Mestie. Naštěstí hned vedle byla krásná řeka, holky neměly plavky, zato já měl flašku vodky, tak bylo hned veselo.
Po krátkém koupacím zevlingu přijela náhradní maršrutka, přeházeli jsme bágly a čekaly nás další 4 hoďky do Mestie, kdy většina výpravy vytuhla. Po příjezdu do Mestie jsme se přesunuli na předem domluvený místo k Manoni Guesthouse a kempli jsme to u ní na zahradě. Po vydatném spánku jsme se tak okolo poledne dokopali k tomu, že by bylo dobrý přesunout se někde nahoru na hřeben nad Adishi, abychom nastoupali pod Tetnuldi (4858 m.n.m.). Balení proběhlo krutorychle, strávili jsme s tím asi jen 3 hodiny, ale stálo to zato. S pomocí paňmámy Manoni jsme dohodli borce, který si chtěl asi taky rozmrdat auto jako jeho kolega, který nás vezl první půlku cesty do Mestie. Rozhodl se nás dovízt co nejvýš to jen půjde. Všechna čest borcovi a spálený spojce! Ještě pár výhledů za záda na Ushbu a dál už jsme museli fakt po svejch, pěknej vomrd! Jak jsme tak stoupali po krásných loukách nahoru a snažili se zorientovat podle mýho nováčkovskýho plánu výstupu z horoškoly, trochu nás začal hlodat nápad, proč ten blok skal pořád obcházet, když by se to dalo prásknout sněhovým žlábkem direkt. Aspoň by byla prdel! S nápadem přišel Lesko, nicméně byl zamítnut ve zrychleném řízení z rodinných důvodů a šlo se dál dle plánu. Po chvíli na nás začala trochu padat voda a radši jsme zakempili ještě na loučkách dole.
Ráno jsme byli opět strašně rychlý a skoro v 10 jsme se vykopali z bivaku, pomodlili se a vyrazili nahoru.
Výstup nad skalní blok si dvakrát moc nepamatuju, protože mi bylo strašně mizerně -> ranní trávení je u mě velký problém, obzvlášť když mám na výběr vločky nebo číňanovku. Když jsem se konečně dokodrcal na sněhové plato nad skalama, ostatní už měli stany postavený a uvařenou baštu. Taky jsme s Kubajsem nemohli zůstat pozadu a doplnili jsme se dobrým hostincem … Než se setmělo, stihnul jsem ještě vyfotit tu krásku před náma a taky Elbrus v dálce. Taky jsem stihnul stylově cepem protrhnout 3 týdny starej péřák Warmpeace Winterlite, ale to už je z jinýho soudku. Ráno jsme vstávali nekřesťansky brzo. Navíc moje dilema co k snídani jsem opět vyřešil špatně, číňanovka mě nespasila. Beze slov jsme se pobalili a postupně odcházeli od bivaku. Každý si nějak podvědomě rozmýšlel z jaký strany to zkusí prásknout nahoru. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si chtěl hrabat cepínem díru ve sněhu, abych měl kam hodit šavli, ostatní se zastavili a začalo dohadování, kdo kam. Jakoby zázrakem jsem v 5 minutách strávil ty nedobrý čínský věci v žaludku. Předběžně bylo domluveno, že to s Kubajsem zkusíme trochu direkt a vylezem to ledovo-firnovou stěnkou za 4B (fialky), LeoN s HorTomem uvažovali o nějaký novotě nalevo od nás (zelená) a zbytek že půjde normálkou (červená). Krásný firnový pole jsme si s Kubajsem užívali zhruba do 2/3 výšky stěny a když pak přišel trochu nahovno štípavej led, usoudili jsme, že se nám nechtějí tahat lana. Přehoupli jsme se na hřeben a potkali se tam s normálkařema. Závěrečný ostrý hřebínek na vrchol ještě trochu překvapil - třešničkou na dortu byla vyfoukaná 100m ledová plotna, kam by se mi s turistickýma mačkama a jedním cepem asi dvakrát nechtělo – čest Růže, která to za náma s trochou nadávání přebruslila. Sestup dolů už byl ve znamení, kdo líp jezdí po prdeli a kdo má lepší kolena.
Další den jsme se pobalili a vyrazili jsme přímo dolů k vesničce Adishi. Mokrou bílou sračku pod nohama vystřídalo suťový pole a nakonec si užili i alergici na květnatých loukách. Začlo nemorální vedro a konečně jsme dorazili do Adishi, přenádherný vesničky pod Tetnuldi. Najednou se ze všech děr vyhrnuli lidi a chtěli nás ubytovat. Škoda, nás už měla v hrsti paňmáma Manoni v Mestii.
Náš návrat do BC Mestie měl být legendární, ale nějak hodně brzo jsme vytuhli…
Na dalších pár dní byl naplánovanej rest. Jednak to chtělo prozkoumat město a místní hospody a jednak trochu upravit morál. Ohledně městečka nás zaujaly hlavně svanetský obranný věže, který jsme statečně bouldrovali a dělali bordel, kde se jen dalo. Když už jsme prolezli všechny hospody a vesměs nebylo do čeho píchnout, Honzu napadlo, že by se s Šárkou a HorTomem jeli projet na koni.
Vzhledem k tomu, že polovina z nás ani nevěděla, jak se na koně leze, jednohlasně jsme se rozhodli, že to si nemůžeme nechat ujít! Morál nám dodaly Bleška s Kájou, který odkývaly, že jsou zkušený jezdkyně a že ať paňmáma klidně sežene stádo koní.
Rozjížďka se konala ve velkým stylu. Místňáci nám přivedli stádíčko polomrtvých tažných koňů a my jsme na ně zkušeně vybouldrovali.
Kůň je zvíře. Je to docela základní fakt, který je třeba si uvědomit. A většinou to není kretén, aby nepoznal, když na něm nějakej kretén sedí. Prvních 150 metrů bylo podle plánu. Kůň se belhal za stádem, který viděl před sebou a mě stoupal morál jak krásně ovládám to velký zvíře. To jsem ještě netušil, že největší potíž bude v tom, že okolo mojí klisny pořád běhalo její hříbě. Mateřskej cit je někdy docela svinská věc. Bylo potřeba na dálku korigovat hříbě, protože klisna na mý povely očividně nebrala ohledy, ale zato hříbě pro ni bylo svatý. HorTom na rozdíl ode mě osedlal docela divokýho hřebečka a než to ukočíroval, krásně jsme se společně proběhli křížem krážem po Mestii.
Nakonec byl výlet opravdu pěknej a jelikož jsem v půlce usoudil, že moje klisna sotva stojí na nohou sama, natož aby ještě táhla mě, radši jsem šel druhou půlku pěšky a táhnul jí za sebou. Vrcholem dne bylo další bouldrování na svanetských věžích a náš slavný návrat klusem do Mestie. Další restday už byl ve znamení balení a příprav na další horské prásky. Bylo potřeba trochu zformovat skupiny a vymezit, kdo kam půjde. Nakonec bylo rozhodnuto tak, že Lesko s LeoNem půjdou zkusit Khergianiho (5B) na jižní vrchol Ushby, já, Kubajs, HorTom, Honza a Šárka vyrazíme na Ushbu ze severu (4A) a holčičí trio Kája, Bleška a Růža půjdou přechod z Mestie do Ushguli.…
V brzké době vyjde další díl ;-)
|
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.