Nollen Route - Do your boots fit like these? |
Napsal uživatel Lesko | ||
Úterý, 27 Říjen 2015 11:45 | ||
Žádné dlouhé balení nepřipadá v úvahu. Prostě není čas. Nějaké žrádlo, pikle, šrouby a opalovák, když má být to azůro. Nic moc dalšího neřešíme, cesta je jasná a na sestupu se taky nedá zabloudit. Nemilosrdný plán odjezdu okolo 18. h stejně o dvě hodiny nestíháme, ale hlavně, že jedem. Cestou tankujem energii na parkále u Walensee, takže do Grindelwaldu dorážíme až po 10., za to však plni síly, optimismu a odhodlání. Pinokio se chystá na svůj 3. pokus, takže prý radši chcípne, než aby to nevylezl. No, uvidíme. Nádherné počasí, podzim jako malovaný a vyhlídka na slušnou podmínku potěší. Následující pocity je těžké popsat. Hlava se zdráhá uvěřit. Konstatování, že jsem dement a pár nadávek sice skvěle vystihují situaci, ale v řešení nepomohou. Takže co dál? Pojedu domů? Blbost. Tak blbě na tom nejsem. Koupím nové boty? Zavřený Intersport s provokativní cedulí mi usnadní rozhodovaní. Zkusím to s jednou malou (Kájinou) a druhou taky pravou? Hmmm. Možná. Testuju na svahu u parkovište a smích mě přechází, když si uvědomím, že mě čeká 3000 výškových metrů a z toho značná část v ledu. No nic. Prostě to půjde. Vyrážíme (já v sandálech). Monumentální severka Eigeru nás zatím nechává chladnými, ale někdy se do ní určitě pustíme :) Za 2 h svižné chůze míjíme Kleine Sheidegg a odškrtáváme prvních 1 000 výškových metrů. Na chatu nám zbývá nějakých 800 m, ale terén se z široké turistické dálnice mění na sněhová pole s občasnými mixovými výšvihy, takže nezbývá než sandále hodit do batohu a čelit té pravé demenci. Ze začátku trochu laboruju se šněrováním, až zkonverguju k Ovečkinovu volnému komínu. Nějak to jde, ale postavit se v mixu na levačku je dost na levačku.
Mimo boty je všechno lepší než ideální. Sníh celkem drží, i když do firnu má daleko, cestu máme prošláplou, takže ji vůbec nemusíme hledat. Někdy před 18 h. už se hřejem u kamen na chatě a rozjíždíme vícechodé menu, za které by se nemuseli stydět ani u Michelinů. Šest hodin spánku nás opět nabíjí energií a posun času využíváme hlavně k pohodové snídani a přípravě na výstup. Nazouvám mučící nástroje a vracím se k taktice upozadit pocity. Prostě situace je jaká je a nemá cenu řešit, jestli je to příjemné, nebo ne. Přes noc se zatáhlo, takže měsíc prakticky nesvítí. Opět následujeme stopy a s převahou se dostáváme pod nos – klíčové místo cesty. Někdo říká WI3, někdo 80°. Nepřijde nám to ani jedno a lana pro souběžný postup bychom si za světla asi odpustili. Co se ale okolo nosu změnilo zásadně, bylo počasí. Rozfoukal se vítr, začala padat krupice a viditelnost klesla tak na 10 m. Nad nosem tlačíme tousty a přes platíčko i následnou odtrhovku přejíždíme výtahem na hřebínek. Výškovka se na nás podepisuje jen zlehka, takže pokračuju stylem pravá-pravá, pravá-pravá a kolem 10 na sebe překvapeně koukáme na vrcholu. Šlo to rychleji, než jsme čekali. Hold dobrá podmínka. Tak teď už jenom dolů, říkáme si. Úvodní nekonečný ostrý hřebínek jdeme přes hodinu a v následném slízáni mixů předvádí Pinokio nevídané drytoolové kreace. Respekt. V mlze scházíme z cesty a pak se ztuha probíjíme mixovou cestou dolů. I tak ale štěstí přeje a náš žlábek asi jako jediný ve stěně ústí na most přes odtrhovku.
Pak už jen přes plato k vláčku, pár fotek s Japkama a po 1,5 h zevlení vláčkem dolů. Přání, že pojedem z Kleine Shadeggu stopem se nám plní, ostatně jako všechny ostatní na tomhle výletu.
|
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.