Na dva kopce ze severu |
Napsal uživatel Šimi | ||
Pátek, 21 Říjen 2011 14:15 | ||
Severka OrtleruPrvním cílem byla severní stěna Ortleru. Měli jsme na ní spadeno už víc než 3 roky, ale ani jednou nám situace nedovolila vyrazit - buď nebylo počasí nebo podmínky a když náhodou bylo obojí, nemohl jeden z nás. Tentokrát konce května rosničky slibovaly 3 dny pěkného počasí, tak nebylo co řešit a jelo se. Nakonec se přidala partička Leon, Vendy, Káča a Kyseláč, kteří měli spadeno na Hintergrat taky na Ortler. Do Suldenu jsme dorazili pozdě v noci a ten nás přivítal několika centimetry tajícího čerstvého sněhu. Probuzení bylo nepříliš optimistické pod zataženou oblohou. Naše víra ve věštbu rosničkářů byla pevná a během dopoledne se nebe opravdu začalo vyjasňovat. Vysadili jsme údernou skupinu Hintergrat u nástupového chodníku k chatě Hintergrathütte, přesunuli auto a sami vyrazili směrem na chatu Tabaretta. Nástup je po docela pohodlné cestě lesem a pak sutí a asi za 2 hodiny jsme byli na místě. Na chatě je prostorný winterraum a zbytek dne na sluníčku vaříme a pozorujeme stěnu. Po předchozím sněžení je plná sněhu a říkáme si, že by to chtělo nějak vymést. Kopec nás nakonec poslechne a odlomený sérak z vrcholového ledovce vymete víc než polovinu výstupové trasy. Kupodivu se nám nějak v tu chvíli přestává do stěny chtít... ;-) Ráno vstáváme v 1 hodinu, něco pojíme a po vrstevnici pěšinkou pod skalama vyrážíme pod stěnu. Tady se vchází do objektivně dost nebezpečného úseku vystaveného pádu kamení a séraků. Takže musíte postupovat rychle a když už zastavíte, chce to se krýt někde za skálou. Spodní část stěny je technicky hodně lehká, tak lezeme sólo a s prvním světlem jsme nad prvním zúžením. Moc se nezdržujeme a lezeme ledem se sklonem stoupajícím postupně až k asi 50 stupňům. Když jsme z dráhy padajících séraků, dost si oddychneme. Jistit se začínáme až u druhého zúžení někde nad polovinou stěny. Tam se místy zvětší sklon a takže s lanem u pasu a šroubem kus pod nohama se leze příjemněji. Dýlku za dýlkou se prokousáváme k vršku. Časem mi začnou křečovat nohy v botách, takže je to navíc tak trochu boj s bolestí. Stěna se zdá nekonečná a únava se začíná hlásit. V průběhu odpoledne to doklepeme k vršku, chvíli koukáme do kraje. Pak zavelíme "vzhůru, dolů!" a asi za hodinku jsme na bivakovací boudě Lombardi. Tam večer doráží i naše Hintergratgruppe plná dojmů z brodění se sněhem na hřebeni. Ráno se společně vydáváme na sestup normálkou přes chatu Payer. Skalní hřebínek je dost zasněžený, sníh taje a vůbec nedrží, tak několik úseků radši slaňujeme. V 6 lidech rychlost není zrovna závratná, ale je hezky a máme čas, tak to moc nevadí. Kolem chaty Payer jsou hromady rozbředlého sněhu a boříme se často až po pás. Postup je děsná dřina a jsme z toho navíc úplně promáčení. Od Payerky už je cesta až do Suldenu celkem pohodlná, když nepočítám občasné tající závěje. Odpoledne jsme dole u auta a po půlnoci doma. Podle kamer se další den kazí počasí a celý další měsíc je tam hnusně. Zkrátka pořádná klika a dobrá trefa... Strohá fakta:Ortler - severní stěna, D+, 1200m, led a sníh do 70stupňů Tipy do stěny:Vyrazit hodně brzo, abyste byli nad polovinou stěny za prvního světla než se slunce opře do visutého ledovce. Trasa je přibližně do poloviny výšky stěny ohrožována pádem séraků a kamení. Výš už je to z hlediska objektivního nebezpečí celkem dobré. Do stěny nechodit za teplého počasí a špatných podmínek. Pomníčky na velkém kameni pod Tabaretou jsou víc než výmluvné.
Pilíř FrendoCelé léto žádný výlet do hor nějak nevyšel a když se začátkem září udělalo nad celou Evropu dlouhodobě stabilní pěkné počasí, nebylo na co čekat. S Čuldou jsme vyrazili na prodloužený víkend do Šamonic mrknout do nějaké pěkné klasiky. Přidali se Červík s Prckem na skalní lezení kolem chaty Envers, které si nakonec hezky užili. Pro tentokrát padla naše volba na pilíř Frendo na Aiguille du Midi. Cesta technicky není až tak obtížná, ale výška stěny přes 1100m napovídá, že to nebude zadarmo. Vzhledem k aktuální mizerné fyzičce (hlavně té mojí) polezeme na těžko s plánem bivaku na konci skalní pasáže. Lanovkou vyjíždíme na stanici Plan d'Aiguille. Odtud je nástup asi 20minut k pěkným pláckům na spaní na moréně. Trochu se nahoře honí mraky, ale na další den je slibováno azůro. V noci vyrážíme a krásně se nám daří rychle prokličkovat mezi trhlinami nástupového ledovcového svahu. S prvním světlem jsme u odtrhovky, kde se pro klid duše přijistíme a souběžně lezeme asi 200m rozbité lehké skalní rampy. Dál začneme jistit klasicky a lezení nám docela pěkně jde od ruky. Délky jsou obvykle lehčí, obtížnost tak kolem III. Pak narážíme na pětkový převislý kout se spárou, což v pohorkách a s batohem je docela kotel. Následující délka nás vyvede na lehkou položenou střední část pilíře, která je bohužel zase dost rozbitá. Chce to dávat pozor, abyste na jističe něco neshodili. Horní část pilíře se už zase přikolmuje a je tam pár pěkných lezecký úseků v pevné skále. Celé se to dá lézt v pohorkách, i když v lezečkách by to místy bylo pohodlnější. Musíme ale vyhákovat jeden krátký koutek, kde se v pohorkách pořádně nedá postavit do úzké spáry ani nikde v hladkých stěnách okolo. Přestože cesta je docela dost lezená, z fixního jištění jsme potkali jen 1 nýt, několik skob a pár smyček. Odpoledne dorážíme do bivaku a vidíme, že poslední lanovku v 17:30 nestíháme. Takže není co řešit a čeká nás bivak. Vzhledem k tomu, že máme spacáky a police je naprosto luxusní, bude to pohoda. Noc je jasná, je teplo a skoro bezvětří, tak bivak byl z kategorie těch velmi příjemných. Ráno moc nespěcháme a vyrážíme na nejnepříjemnější část cesty - nezajistitelný zvedající se ostrý firnový hřebínek, kde by případný pád končil někde o kilometr níž. Jdeme to radši sólo každý za sebe. Lezení není těžké, ale docela nepříjemné. Jakmile jde zavrtat první šroub, začneme zase klasicky jistit a svěrače si můžou trochu odpočinout. Kousek pod vrškem se Čuldovi podařilo mě trefit pořádným kusem ledu, což mi tak trochu vyřazuje loket z provozu. Ani bolavý loket mi nebrání pochrochtávat blahem v parádním výlezovém ledovém žlábku. Na hřebeni je hromada turistů a horolezců mířících z ledovce k lanovce. Užíváme si parádního panoráma celé oblasti Mont Blancu. Pak v poklidu dojdeme k lanovce a společně s turisty dlouho zevlujeme na sluníčku na terase. Sestup už je jen třešničkou na dortu - pár minut lanovkou dolů na Plan. Tam dáváme pivko, uvaříme a jdeme spát s tím, že pokud můj loket dovolí, zítra ještě vylezeme něco skalního. Další den nakonec jedeme rovnou dolů do Šamonic, kluci přijíždějí z Montevers, dáme zmrzku v centru, nakoupíme sýr a bagety a frčíme domů. Strohá fakta:Aiguille du Midi, S stěna - Frendo Spur, 1100m, D+, skála V UIAA, většinou kolem III UIAA, led do 65stupňů Tipy do stěny:Cesta se určitě dá vylézt za 1 den, pokud jdete na lehko a jste dostatečně rychlí. Přesto asi není úplně jednoduché stihnout poslední lanovku dolů. Rychlý výstup skrývá jedno závažné riziko. Ostrý firnový hřeben nad skalní částí je odpoledne změklý a tím docela nebezpečný. Nedá se nijak zajistit ani po ránu, kdy je vše aspoň zmrzlé. Jen letos z této pasáže prý spadli asi 4 lidi, tak bacha. Pro variantu s bivakem je dobré dolézt až na konec skal, kde je několik dobrých a prostorných polic na bivak, ale především přístup ke sněhu a ledu na roztavení. Níž se dá mnohde také pohodlně zabivakovat, ale pokud je pilíř beze sněhu, jako jsme ho měli my, bude tam problém s vodou. |
Komentáře
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.